Pocházel z Prahy, většinu života strávil v Paříži a stal se jedním z nejznámějších polských malířů 20. století. A také jedním z těch několika málo polských důstojníků, kteří unikli katyňskému masakru. V osudech Józefa Czapského se zrcadlí pohnuté moderní dějiny střední Evropy.
Józef Czapski se narodil 2. dubna 1896 v Praze, v sídle rodiny své matky, rodu Thun-Hohenstein, v Nerudově ulici (dnes Kolovratský palác, sídlo Velvyslanectví Italské republiky). Byl pokřtěný v blízkém kostele svatého Mikuláše.
Většinu mládí však strávil na panství svého polského otce v dnešní Bělarusi, na dávných územích polsko-litevského státu uloupených koncem 18. století Ruským impériem. Studia zahájil v Petrohradu, dokončil je nicméně až po 1. světové válce v Krakově, tehdy už v samostatného Polska, za jehož nezávislost bojoval se zbrani v ruce. Rodové panství, kde prožil dětství, ovšem obsadili bolševici.
V roce 1924 vyrazil poprvé do Paříže, dalšího města, které se mu stalo osudným. Byl už tehdy nadějným mladým malířem a rychle pronikl do uměleckých kruhů francouzské metropole. Nicméně rok 1939 ho zastihl opět v Polsku – byl povolán do armády, avšak ještě v září upadl do sovětského zajetí. Spolu s tisíci dalšími důstojníky byl odvlečen do zajateckého tábora ve Starobělsku.
„Do tábora Starobělsk bylo dopraveno 3920 důstojníků společně s několika desítkami vězňů civilistů a přibližně 30 praporčíků a podpraporčíků. Přežilo jich to pouze 79. Já jsem jedním z nich. Všichni ostatní zmizeli beze stopy,“ vzpomínal později.
Téměř všichni jeho druhové (a tisíce dalších) byli povražděni v tzv. katyňském masakru. Czapski se v sovětských lágrech dožil dohody mezi polskou exilovou vládou a Stalinem a byl pověřen pátráním po ztracených důstojnících. Poté, co se v řadách polské armády generála Anderse dostal pryč ze Sovětského svazu, stal se jedním z nejdůležitějších svědků vyšetřování katyňského zločinů a také jedním z prvních autorů, kteří psali o gulazích. Jeho knižně vydané vzpomínky byly však bezprostředně po válce označeny v západní Evropě za promlčené. Kritika Sovětského svazu totiž nebyla v tehdejších intelektuálních kruzích v kurzu.
Czapski se nemohl po roce 1945 do komunisty okupovaného Polska vrátit. Usídlil se proto ve své milované Paříži, kde ovšem opět významně zasáhl do kulturních dějin své vlasti a celé střední Evropy: byl jedním ze zakladatelů revue Kultura, nejvýznamnějšího exilového periodika středoevropských exulantů. Vrátil se i k malování a v roce 1953 uspořádal v Paříži svoji první samostatnou výstavu.
Dožil se svobody národů střední Evropy. Zemřel 12. ledna 1993. V Česku byl – jakožto postava na komunistickém indexu zakázaných autorů – v podstatě neznámý. V Praze se výstava jeho maleb konala poprvé v roce 1996. Jeho nejznámější kniha V nelidské zemi vyšla česky v roce 2020 v nakladatelství Academia. V prosinci 2021, 125 let od narození Józefa Czapského, byla na jeho rodném domě společným úsilím Institutu Polonika, Polského institutu v Praze a Velvyslanectví Polské republiky umístěna pamětní deska – první trvalá připomínka nejslavnějšího pražského rodáka mezi velikány polské kultury.
