1896
3. dubna se Józef Czapski narodil v pražském paláci rodu Thunů v Nerudově ulici číslo 20. Rodina si přála, aby děti přišly na svět v tomto paláci, a nikoli na rodovém panství, které se v té době nacházelo na území ruského záboru rozděleného Polska. Ze vsi Przyłuki, nacházející se v dnešním Bělorusku, tedy těhotná Josefa Hutten-Czapská odcestovala do Prahy, kde žila její matka a sourozenci. Potomka porodila v sídle svého staršího bratra Františka Thuna, dlouholetého českého místodržícího a pozdějšího (v letech 1898–1899) rakouského předsedy vlády. Jako porodní asistentka posloužila Gabriela Sudová.
4. dubna – chlapec byl pokřtěn v pražské chrámu svatého Mikuláše.
Dětství prožil Józef Czapski strávil na rodovém panství v Przyłukách nedaleko Minsku (v současnosti Bělorusko, tehdy ruský zábor rozděleného Polska).
1903
13. srpna – po porodu zemřela šestatřicetiletá Josefa Hutten-Czapská. Józef během jediného dne ztratil matku i předčasně narozenou sestru Teresu. Bylo mu tehdy sedm.
Pod vedením domácího učitele Wacława Iwanowského a guvernantek se učil francouzštinu, němčinu a ruštinu. Získal základní vzdělaní. Dostával hodiny kresby, sochal, ale učil se i hrát na klavír.
1905
Spolu se svými čtyřmi sourozenci pobýval v srpnu a v září pod dohledem své babičky Elżbiety Meyendorffové v Suddenbachu nedaleko Rigy.
1909
Strávil léto v Houlgate v Normandii.
1912–1915
Vzdělával se na 12. gymnáziu na Fontance v Petrohradě. Doprovázel jej učitel Wacław Iwanowski. V téže době pokračoval ve studiu hry na klavír a chodil na hodiny kresby.
V létě se svým bratrem Stanisławem a učitelem Wacławem Iwanowským cestoval po Itálii, pobýval i v Benátkách. Navštívil Villars-sur-Ollon ve švýcarských Alpách.
28. července 1914 vypukla první světová válka.
1915
30. června byl přijat na Právnickou fakultu Carské univerzity v Petrohradě, což mu zaručovalo odklad vojenské služby. Bydlel u strýce Aleksandra Meyendorffa.
Když po letech vzpomínal na svá studia, konstatoval, že se nic nenaučil. „Zamiloval jsem se do Puškina a Dostojevského. Měl jsem jakýsi komplex méněcennosti, pokud jde o ruskou literaturu.“ (film Czapski, režie A. Hollandová, A. Wolski, 1985).
1916
V souvislosti s vypuknutím první světové války (v roce 1914) a zrušením zákona (v lednu 1916), který studentům zaručoval odklad vojenské služby, obdržel v létě povolávací rozkaz do armády. V dané situaci se rozhodl využít možnosti dosáhnout v rychlejším režimu poddůstojnické hodnosti a 25. května požádal rektora o uvolnění z univerzity. Jeho souhlas získal 31. května. Díky konexím svého otce (včetně pomoci generála N. V. Bibikova) nastoupil do Pážecího korpusu. V této elitní vojenské vysoké škole studoval od června 1916 do února 1917, aby dosáhl hodnosti nižšího důstojníka jezdectva. Pážecí korpus, kde v té době bylo mnoho Poláků, mimo jiné jeho bratranci hrabata Platerové, absolvoval s hodností praporčíka.
Četl antimilitaristickou brožuru Romaina Rollanda Au dessus de la mêlée (Nad vřavou). Pod vlivem četby napsal dopis autorovi, který mu následně odpověděl. Byl to okamžik, kdy se začalo rodit jeho pacifistické smýšlení. Oslovilo jej dílo Lva Nikolajeviče Tolstého.
1917
Czapski byl v Petrohradě svědkem výbuchu únorové revoluce, její první dni však strávil ve školní nemocnici.
„Nám se ta jarní revoluce jevila nadějeplně, domnívali jsme se, že se celé ruské impérium rozpadne na jednotlivé nezávislé státy, a především že Polsko se obnoví ve svých historických hranicích,“ napsala po letech Maria Czapská.
Od července sloužil u 1. pluku krechoweckých hulánů, který v létě téhož roku bojoval proti armádám Centrálních mocností v oblasti kolem Stanislavova, Tarnopolu a Kaluše (na Ukrajině).
1918
22. ledna v Bobrujsku vystoupil pod vlivem pacifistických myšlenek z armády ještě společně s Antonim a Edwardem Marylskými. Po několikadenním pobytu v Przyłukách odjeli všichni tři do Petrohradu. Zakrátko se k nim připojily Czapského starší sestry Karla a Maria a společně založili nábožensko-pacifistickou komunu, jejímž duchovním vůdcem se stal Antoni Marylski.
Na konci května se Czapskému díky pomoci Henryka Przewłockého podařilo odjet společně se sestrami směrem k Varšavě.
Od 28. srpna do 4. října pobýval naposledy na rodinném sídle v Przyłukách.
16. října se ve Varšavě zapsal na akademii výtvarných umění do ateliéru Stanisława Lentze. Chodil tam jen měsíc…
11. listopadu získalo Polsko po 123 letech, kdy chybělo na politických mapách Evropy, opět nezávislost.
„Ozbrojená pohotovost Ukrajinců a ohrožení Lvova mobilizovalo [polskou] mládež. Akademické shromáždění se tedy usneslo o tom, že dojde k všeobecnému náboru do vojska a budou uzavřeny vysoké školy,“ psala Maria Czapská.
„Celá mládež vstupovala do armády, v Malopolsku se bojovalo proti Ukrajincům a já jsem se cítil zcela bezradný, neboť jsem v souladu se svým přesvědčením nechtěl a nemohl vstoupit do vojska, a ocitl jsem se tedy v jakémsi vyloučení ze společnosti, vyloučení z Polska. Obrátil jsem se tedy na velitele 1. pluku […] a požádal je, aby mi přidělili jakoukoli práci, jen abych při tom nemusel zabíjet,“ vzpomínal Józef Czapski.
Byl pověřen misí, jejímž cílem bylo nalézt pět polských důstojníků 1. pluku krechoweckých hulánů a v listopadu se vydal do Petrohradu. Když sháněl o těchto pohřešovaných informace, seznámil se úplnou náhodou s Dmitrijem S. Merežkovským, jeho manželkou Zinaidou Gippiusovou a Dmitrijem V. Filosofovem, kteří mu vysvětlili, jak je možno a záhodno sladit pacifistické myšlení s bojem proti nepříteli. Vzájemně se natolik sblížili, že je v zimě roku 1918 navštěvoval v Sergejevské ulici téměř denně.
1919
22. ledna se vrátil do Varšavy a oznámil, že polští zajatci byli zastřeleni. Pobýval rovněž v Krakově, kde jej pod vlivem četby Stanisława Brzozowského a Cypriana Kamila Norwida začala oslovovat vlastní polskost.
1920
Do května sloužil coby řadový vojín v obrněném vlaku Śmiały (Odvážný), jemuž veleli bratři Małagowští. Od května bojoval u 1. pluku krechoweckých hulánů a zúčastnil se kyjevského tažení proti bolševikům. Byl vyznamenán křížem Virtuti Militari a povýšen do hodnosti podporučíka.
„V závěru roku 1920, tedy v roce největšího ohrožení Polska a jeho osvobození, jež bývá označováno jako ‚zázrak na Visle‘, jsme se s bratrem rozhodli usadit se v Krakově, kam se náš dědeček přestěhoval na stáří a zřídil muzeum pojmenované po sobě. Naši babičku tam pojily vřelé vztahy s rody Popielů, Morawských a Pusłowských – Krakov mi tedy byl bližší než Varšava,“ napsala Maria Czapská. „V celém sjednoceném Polsku se otevíraly školy, univerzity a akademie. Konečně jsme se – po tolika prodlevách – mohli začít věnovat našemu studiu.“
1921
V únoru se zapsal na akademii výtvarných umění v Krakově a zahájil studium malířství. Docházel mimo jiné do ateliéru Władysława Jarockého, Wojciecha Weisse a Józefa Pankiewicze. Velmi často jezdil do Varšavy a stýkal se tam s Dmitrijem Filosofovem.
1923
Se spolužačkami a spolužáky z akademie výtvarných umění založil uskupení Komitet Paryski (Pařížský výbor), z jehož zkratky KP se vyvinulo jejich hovorové označení „Kapiści“ (kapisté).
1924
V létě se členové uskupení vypravili do Paříže, Czapski se k nim připojil v září. Jako jediný z nich plynule hovořil francouzsky a měl na starosti organizační záležitosti. Pomáhal spolužákům najít práci a navázat styky s francouzským prostředím. Prožíval tehdy období pochybností o svém výtvarném nadání. V Paříži s ním byla i jeho sestra Maria, která psala svou práci o Adamu Mickiewiczovi. Díky svému šlechtickému původu navázal styky s Misií Godebskou-Sertovou a Lily Pastréovou. V jejich salonech, kde se scházeli umělci z okruhu ruských baletů Sergeje Ďagileva, se seznámil s Jeanem Cocteauem, Igorem Stravinským, Mauricem Ravelem, Nicolasem Nabokovem či Pablem Picassem. Za Jacquesem Maritainem zajížděl do Meudonu u Paříže.
Objevil pro sebe malířské dílo Bonnardovo a Cézannovo.
1925
Pracoval v Paříži jako kreslíř pro módní žurnály; příležitostně docházel na hodiny v Académie Colarossi a v Académie Ranson. Seznámil se s Rogerem Bissièrem. S kapisty jezdil malovat v exteriéru do La Ciotat. Uspořádali ples v Société Nationale d`Horticulture de France v rue de Grenelle, kterého se zúčastnili mimo jiné Pierre Bonnard, Constantin Brancusi, Jean Cocteau či Misia Godebska-Sertová.
1926
Onemocněl tyfem. Rekonvalescenci trávil v Londýně u strýce Aleksandra Meyendorffa. V téže době důkladně pročetl Proustova díla a napsal esej s názvem Marcel Proust, otištěný v polském Przeglądu Współczesném (číslo 71/1928). Navštěvoval muzea a zašel i do National Gallery, kde na něj hluboce zapůsobil obraz Camilla Corota Jezdec v lese.
Po návratu do Paříže navázal díky Danielu Halévymu řadu kontaktů v okruhu pařížských umělců a intelektuálů. K osobnostem, s nimiž se v té době seznámil, patřili André Malraux, François Mauriac, Léon-Paul Fargue, Pierre Drieu de la Rochelle, Maurice Sachs, Paul Morand či Julien Green. Vedl rozhovor s André Mauroisem a zveřejnil jej v polském tisku.
1929
U malíře Louise Marcoussise se seznámil s Gertrude Steinovou. Následně ji navštěvoval v jejím pařížském salonu a v roce 1930 se za ní vypravil na venkov. V té době ji pokládali za „papežku malířů“. Zakoupila si obrazy kapistů.
1930
Uskupení kapistů poprvé vystavilo své obrazy ve Francii, konkrétně v pařížské galerii Zak na Place St.-Germain-des-Prés. Czapski prezentoval několik svých děl. Výstavu zaštítila Lily Pastréová.
V květnu a červnu cestoval po Španělsku; zvlášť silné dojmy v něm zanechala díla Francisca Goyi v muzeu Prado.
25. července zemřel v polských Mordách – na panství sestry Karly a jejího manžela Henryka Przewłockého – otec Józefa Czapského Jerzy.
Na Czapského pozvání se do Polska vypravil Daniel Halévy. Na základě své návštěvy Polska a střední Evropy napsal knihu Courrier d’Europe (vydal v Paříži Ed. Grasset v roce 1933), kterou dedikoval Józefu Czapskému.
1931
Uskupení kapistů uspořádalo výstavu svých děl v ženevské galerii Moss. Většina kapistů se po jejím skončení vrátilo do Polska. Czapski zůstal ve Francii a Polsko navštěvoval jen sporadicky (mimo jiné Krakov a Varšavu).
V prosinci proběhla výstava kapistů také v Polsku – ve varšavském Polském uměleckém klubu Polonia. Se svými obrazy se jí zúčastnil i Czapski.
1932
Samostatná výstava v pařížské galerii Vignon (17, rue Vignon).
Samostatná výstava v pařížské galerii Georges Maratier za finanční podpory Gertrude Steinové.
V závěru roku se rozhodl vrátit se do Polska a nastálo se nastěhovat do Varšavy. Bydlel zprvu v ulici Filtrowa 83/9, v pozdějších letech žil v městečku Józefów poblíž Varšavy.
Pracoval na knize o Vasiliji Rozanovovi.
1934
Výstava kapistů v Ústavu pro propagaci umění ve Varšavě. Czapski vystavil 21 obrazů. Po vernisáži se seznámil s Ludwikem Heringem, s nimž se pak přátelil až do konce jeho života (Hering zemřel 4. prosince 1984).
1935
Józef Czapski se zúčastnil inaugurační výstavy Salonu 35 v Poznani a výstavy umělecké skupiny Zwornik v Bělehradě. Své práce tam prezentovali také další polští tvůrci z uskupení kapisté, kupříkladu Jan Cybis, Zygmunt Waliszewski, Hanna Rudzká-Cybisová nebo Kazimierz Mitera.
V témže roce pobýval také v Paříži. Pracoval na knize o Józefu Pankiewiczovi. Zaujala jej výstava německého expresionisty Maxe Beckmanna.
Během svých procházek po Louvru společně s Pankiewiczem poznali mladého stipendistu z Vilniusu – básníka Czesława Miłosze, budoucího laureáta Nobelovy ceny za literaturu (1980), s nímž se jeho osud později spojil v pařížském polském exilovém časopisu Kultura.
1936
Kolektivní výstava kreseb v prostorách Svazu polských výtvarných umělců ve Varšavě.
V Ústavu pro propagaci umění ve Varšavě uspořádal přednášku o Cézannovi a uvědomění malíře.
Nákladem M. Arcta ve Varšavě vyšla jeho první kniha Józef Pankiewicz. Życie i dzieło. Wypowiedzi o sztuce (Józef Pankiewicz. Život a dílo. Výroky o umění).
1937
Byl oceněn v rámci Salonu 35 v Poznani.
Byl oceněn v rámci Malířského salonu v Ústavu pro propagaci umění ve Varšavě.
Během velké světové výstavy v Paříži získal bronzovou medaili za svůj obraz Soir, namalovaný v roce 1936.
Vystavil svá díla na Jarním salonu v Uměleckém paláci Sdružení přátel umění ve Lvově.
1938
„Józef Czapski uctivě žádá pana J. W. P., aby se dostavil do Ústavu pro propagaci umění na otevření výstavy svých děl, jež se koná v sobotu 26. března o 1 hod. odpolední. Výstava potrvá do 18. dubna 1938.“
Účast na výstavách: 10. malířský salon ve Varšavě, inaugurační výstava v Domě Svazu polských výtvarných umělců v Krakově, Salon 35 v Poznani, zastoupení v polském pavilonu na Mezinárodní umělecké výstavě v Pittsburghu.
1939
Zastoupení na výstavě Zátiší v polském malířství v Ústavu pro propagaci umění ve Varšavě.
Obraz Holubník (namalovaný v roce 1938) byl vystaven v polském pavilonu na Světové výstavě v New Yorku. Dílo se kvůli tomu, že vypukla druhá světová válka, nestačilo vrátit zpět do Polska. V současnosti se nachází ve sbírkách Polského muzea v Chicagu.
V rozmezí let 1934–1939 se Józef Czapski aktivně účastnil polského uměleckého a intelektuálního života. Byl spjatý s okruhem varšavského Ústavu pro propagaci umění a publikoval v měsíčníku Głos Plastyków (Hlas výtvarníků) a v týdeníku Wiadomości Literackie (Literární zprávy).
Maloval, psal a vystavoval svá díla společně s dalšími kapisty. V letech 1931–1939, jak zjistil Janusz Nowak, namaloval Józef Czapski zhruba 160 doložených obrazů. Většina z nich se ztratila během druhé světové války ve Varšavě.
Začátek druhé světové války
1939
1. září byl jako záložní důstojník mobilizován a povolán do Krakova k 8. pluku hulánů.
27. září byl v Chmielku na hranici Lvovského vojvodství společně se dvěma eskadronami rezervistů 8. pluku zajat příslušníky Rudé armády a deportován do sovětského lágru ve Starobělsku.
1940
„Do tábora Starobělsk bylo 5. dubna dopraveno 3920 důstojníků společně s několika desítkami vězňů civilistů a přibližně 30 praporčíků a podpraporčíků. Přežilo jich to pouze 79. Já jsem jedním z nich. Všichni ostatní zmizeli beze stopy. (Vzpomínky ze Starobělsku)
12. května opustil Starobělsk. NKVD deportovalo 395 zajatců do Juchnova (Pavliščev Bor). Tam jim byla přidělena čísla. Czapski obdržel číslo 205. Pak byli odvezeni do Grjazovce u Volhy. V lágru Grjazovec pořádal Czapski pro spoluvězně v rámci hodin francouzštiny přednášky o francouzské literatuře a výtvarném umění. Díky zápiskům svých spoluvězňů mohl po letech rekonstruovat své přednášky o Proustovi. Vyšly tiskem pod názvem Proust contre la déchéance. Conférences au camp de Griazowietz.
1941
30. července 1941 podepsal v Londýně polský exilový premiér generál Władysław Sikorski s velvyslancem Sovětského svazu Ivanem Majským polsko-sovětskou dohodu o obnovení diplomatických vztahů, spolupráci ve prospěch porážky Německa a vzniku polské armády v SSSR. Podle dodatku k ní měli být ze sovětských věznic a lágrů propuštěni polští občané.
Czapski až do srpna pobýval v táboře v Grjazovci.
Po propuštění z lágru dne 3. září vstoupil do Polských ozbrojených sil v SSSR, které se formovaly v Tocku.
Na otázku na kritéria výběru propuštěných zajatců, kterou mu položili v rozhovoru v roce 1943, Czapski odpověděl:
„Po našem odjezdu už nezůstal ve Starobělsku téměř nikdo. Bylo tam kolem patnácti důstojníků. Vyvstává otázka, na základě čeho jsme byli vybráni. Přemýšlel jsem o této věci mnohokrát a dospěl jsem k přesvědčení, že nemělo žádnou zjevnou politickou ani jinou motivaci, aby zachraňovali život 70 důstojníkům, které z Grjazovce převezli do Starobělska. Jediným kritériem byla naprostá libovůle, jež působí dojmem nahodilosti. Byla mezi námi celá plejáda různých hodností a politických postojů, od generála Wołkowického až po řadového vojína, od lidí, kteří si udělali „rudý koutek“, až po krajní stoupence polského Národně radikálního tábora.“
Dnes díky dokumentům, shromážděným Czesławem Madajczykem, víme, že 30. ledna 1940 se na radu německé ambasády v Římě – barona Johanna von Plessen – obrátil hrabě Ferdinand de Castel a požádal jej, aby mu pomohl osvobodit polského hraběte Józefa Czapského ze zajetí. V téže věci psal baronovi von Plessen i kníže Bismarck. Baron ve svém dopise sdělil, že o Czapském mu psala i hraběnka Palacká, nicméně snahy německé diplomacie nepřinášejí v této záležitosti kýžené výsledky, neboť „sovětská státní moc jedná, pokud jde o válečné zajatce, mimořádně zdrženlivě.“
Záchrana autora Vzpomínek ze Starobělska nebyl žádný zázrak a kromě výše uvedených vlivných osobností ze západní Evropy v jeho prospěch intervenoval i kníže Stanisław Radziwiłł a kníže Eugeniusz Lubomirski. Sám Czapski žil dlouhá léta v přesvědčení, že se zachránil vyslovenou náhodou. Teprve dopis Natalie Leběděvové z 22. října 1990, v němž mu popsala intervenci německé ambasády, způsobil, že se dozvěděl pravdu o svém válečném osudu.
V listopadu byl jmenován vedoucím kanceláře pro pátrání po nezvěstných důstojnících a vojácích v Rusku, která působila při armádním štábu v Buzuluku. Úkolem této kanceláře bylo shromažďovat od zajatců informace, díky nimž by bylo možné zjistit, kde se nacházejí pohřešované osoby.
1942
Generál Władysław Anders, velitel Polských ozbrojených sil v SSSR, jej jmenoval zmocněncem ve věci „ještě nenavrácených zajatců“. Czapski pobýval ve Čkalovu, Moskvě a Kujbyševu, aby tam shromáždil informace, co se stalo s více než 21 tisíci zmizelými polskými zajatci. Ve Čkalovu hovořil s velitelem gulagu generálem Nasjedkinem. Na Lubjance mimo to předložil generálu Rejchmanovi, jehož nadřízeným byl Berija, oficiální list o pohřešovaných. Žádné informace však nezískal.
Po návratu předložil svým nadřízeným závěrečné hlášení o nezvěstných polských důstojnících v SSSR. Informoval je, že osudy zajatců jsou nejasné, ale při pátrání narazil na stopu katyňského zločinu a vyslovil podezření, že tamní zajatce zmasakrovali Sověti. Sám tomu však nevěřil.
Od března pobýval v Jangi-julu nedaleko Taškentu.
V dubnu byl jmenován vedoucím úseku propagandy a informací při štábu polské armády.
V červnu se v Taškentu setkal s Annou Achmatovovou a Lidijí Čukovskou. Poté následoval Andersovu armádu, která se evakuovala do Iráku, a jako jeden z posledních opustil Sovětský svaz a 3. září se dostal do íránského Mašhadu. Onemocněl a v mašhadské nemocnici začal sepisovat své vzpomínky z dob sovětského zajetí, vydané později jako Vzpomínky ze Starobělska a následně jako V nelidské zemi.
1943
15. února byla v sálu Britského institutu v Bagdádu otevřena výstava polských výtvarných umělců – vojáků. Czapski zde byl zastoupen několika obrazy.
13. dubna 1943 informoval německý rozhlas o objevu hrobů polských zajatců v Katyni.
V rozhovoru zveřejněném v roce 1943 Czapski na otázku, jaké jsou jeho závěry z pátrání po pohřešovaných zajatcích a co si myslí o výše zmíněné odvysílané zprávě, odpověděl:
„Veškeré produkty německé propagandy musíme pochopitelně přijímat velmi obezřetně. Nicméně zevrubnost uvedených informací, souhlas německé státní moci s tím, aby záležitost prošetřila delegace Mezinárodního červeného kříže, jen vágní sovětské popření věci, ale především to, že o pohřešovaných nemáme po celé tři roky žádné zprávy, v nás přílišný optimismus nevyvolávají. S definitivními soudy je nutno vyčkat na závěry, k nimž dospěje komise Červeného kříže, ty každopádně nemohou sloužit jako ospravedlnění nacistického teroru, podobně jako nacistické barbarství nemůže zmírnit naše mínění o kozelsko-starobělsko-ostaškovské tragédii.“
S Andersovou armádou putoval přes Irák, Palestinu, Sýrii, Libanon a Egypt až do Itálie.
1944
Zúčastnil se italského tažení. Nebojoval však se zbraní v ruce, ale zastával pozici šéfa (v hodnosti majora) oddělení propagandy a kultury (do srpna 1944), do jehož kompetence spadalo šíření osvěty a kultury mezi vojáky.
V Římě vyšly nákladem Biblioteky Orła Białego (Knihovny Bílé orlice), vydávané armádou generála Władysława Anderse, Vzpomínky ze Starobělska – zpráva o pobytu v sovětském zajateckém lágru a o misi, jejímž cílem bylo zjistit u sovětských mocných, co se stalo se zajatými polskými vojáky.
5. října zaslal otevřený dopis (o rozsahu více než 15 stránek) Jacquesu Maritainovi (v té době působil jako ambasador generála de Gaulla ve Vatikánu) a Françoisi Mauriacovi, v němž protestoval proti zamlčování toho, co Němci páchají ve Varšavě při potlačování varšavského povstání, ve spojenecké propagandě.
Dopis začínal slovy:
„Měl jsem to štěstí poznat Vás během svého studia v Paříži.
Obdivoval jsem Vaši myslitelskou a spisovatelskou opravdovost, Vaši odvahu. Pro mě, cizince, jste nebyli pouze Maritain a Mauriac, byli jste Francií, tradicí intelektuální opravdovosti, atmosférou, kterou člověk cítil při obcování s francouzskými spisovateli od těch konzervativních až po revolucionáře (samozřejmě s výjimkami).
[…]
Existuje určitý druh propagandy, která se od podepsání paktu Ribbentrop-Molotov v roce 1939 specializuje na metodu rozšiřování nepravdivých tezí, a pak ještě další, podobný typ propagandy, který slaví úspěchy v dnešních demokratických státech a spočívá v tom, že si některých faktů nevšímá. Je však v této zemi člověk, který by nechtěl poznat pravdu, poznat cenu a utrpení určité země, i kdyby této zemi nebyl schopen pomoci?“
Na svůj dopis žádnou odpověď nedostal.
1945
Od května 1945 řídil pracoviště druhého útvaru polských ozbrojených sil, které sídlilo zprvu v budově polského velvyslanectví u ambasadora Kajetana Morawského, posléze v Hôtel Lambert v Paříži.
12. května otiskl v Gavroche článek Pravda o Katyni.
V červnu se v Římě sešel s Jacquesem Maritainem, jenž působil jako francouzský velvyslanec ve Vatikánu, a v Paříži s André Malrauxem a s Gertrude Steinovou.
1946
V Římě společně s Jerzym Giedroycem a za podpory armádní nadace vznikl Instytut Literacki (Literární institut), který coby nakladatelství vydával polské knihy.
Usadil se natrvalo v Paříži. Psal články pro polský exilový časopis Kultura a také pro Le Figaro, Littéraire, Prevues, Gavroche, Nova et Vetera a Carrefour. Přispíval i do periodika Wiadomości (Zprávy), vydávaného polskými emigranty v Londýně.
Vrátil se k malování. Na výstavě Společnosti přátel umění (organizace iráckých umělců) v Bagdádu byly prezentovány jeho obrazy, které vznikly během jeho iráckého pobytu.
1947
V červnu vyšlo v Římě první číslo měsíčníku Kultura, jehož vydavatelem byl Instytut Literacki. Začal vycházet z popudu Gustawa Herlinga-Grudzińského, jenž se spolu s Jerzym Giedroycem a za vydatného přispění Józefa Czapského podílel na formování tohoto časopisu. Právě zde Czapski otiskl črtu napsanou v reakci na smrt Pierra Bonnarda (zemřel 23. ledna 1947): „Cítil jsem, že Bonnardův svět je tak blízký celé mému předválečnému období, kdy jsem byl pohlcen malířstvím, že jsem svůj článek nazval Ztracený ráj, protože jsem tehdy ani nevěděl, jak se do světa malby vrátit a zda se tam vůbec vrátit dokážu.“
Na podzim se přestěhoval společně se sestrou Marií a redakcí Kultury, která se přesunula z Říma (Jerzy Giedroyc, Zofia a Zygmunt Hertzovi) do Maisons-Laffitte u Paříže v pronajatém domě číslo 1 v Avenue Corneille, v němž sídlily i kanceláře nakladatelství Instytutu Literackého.
Časopis francouzských komunistů L’Humanité označil v září 1947 Czapského a Giedroyce otevřeně jako „bandity a fašisty z Andersovy armády“.
V říjnu byl Czapski v Calais demobilizován.
Kdykoli se mu naskytla příležitost, kreslil si do svého skicáře. V té době vznikl kreslený portrét Edith Piaf v jedné z pařížských kaváren. Zúčastnil se shromáždění generála Charlese de Gaulla v St. Étienne a mnohokrát se sešel s jeho tajemníkem André Malrauxem.
1948
V lednu se sešel s Charlesem de Gaullem a v květnu s Albertem Camusem.
Stýkal se s Misií Sertovou, Lilly Pastréovou a Dolly Radziwiłłovou. Do tohoto období také spadá začátek přátelství s Françoisem Mauriacem a Philippem Arièsem – francouzským intelektuálem a medievistou.
Seznámil se s jednadvacetiletým malířem Jeanem Colinem, s nímž se přátelil až do roku 1959, kdy Colin zemřel.
Za války byly zničeny Czapského obrazy, které namaloval ve Varšavě. Poprvé od roku 1939 se znovu chopil olejových barev a začal se navracet k malbě, aniž by při tom zanedbával své povinnosti spjaté s zajišťováním finančních zdrojů pro nakladatelství Instytut Literacki a psaním článků do Kultury. Do roku 1957 se aktivně podílel na redakční práci.
V téže době navázal nové známosti s lidmi, jako byli například Jeanne Herschová, Philippe Ariès, E.M. Cioran, Michel de Ghelderode, Manès Speber, Mary McCarthyová či Georges Bernanos
1949
Péčí Instytutu Literackého v Paříži vyšla kniha Na nieludzkiej ziemi (V nelidské zemi; český překlad vydala Academia v roce 2020). Nakladatelství Calman-Levy její francouzské vydání odmítlo a poukazem na to, že se v ní píše až příliš nepříznivě o Stalinovi a Rusku. Czapskému navrhli, aby text upravil. To autor odmítl. Kniha nakonec ve Francii vyšla ještě téhož roku v překladu Marie Adely Bohomolcové, pořízeném ve spolupráci s autorem, a s předmluvou Daniela Halévyho v malém pařížském nakladatelství Les Îles d’Or-Éditions Self. Le Monde následně otiskl recenzi z pera Pierra Boutanga.
Czapski navázal styky s francouzským diplomatem Jeanem Laloyem.
Poprvé od skončení války prezentoval svá díla na výstavě v Paříži. Svému příteli Ludwiku Heringovi o tom napsal následující řádky:
„Uspořádal mi tu malou výstavku nejlepší vydavatel Degasův [tj. Daniel Halévy] – osm pláten na třech stěnách, na čtvrté pak Berthe Morisotová – okouzlující poznámky psané tužkou, takže je to skvělá společnost.“
1950
Cesta do Severní Ameriky. V New Yorku měl sérii přednášek o katyňském masakru a shromažďoval finance na podporu časopisu Kultura, vydávaného ve Francii Instytutem Literackým.
Na pozvání Jamese Burnhama se společně s Jerzym Giedroycem zúčastnil zakladatelské konference Kongresu pro svobodu kultury v Berlíně.
V Paříže se jako svědek účastnil soudního procesu novin Les Lettres Françaises proti Davidu Roussetovi.
Poprvé se osobně setkal s Françoisem Bondym, francouzským spisovatelem a novinářem, který působil jako tajemník Kongresu pro svobodu kultury.
1951
První poválečná individuální výstava v galerii Motte v Ženevě.
1952
Výstava v galerii Bénézit v Paříži.
Společná výstava s Jeanem Colinem opět v Paříži.
Před Maddenovou komisí vypovídal v záležitosti zavražděných polských zajatců, vězněných v sovětských lágrech. Na otázku „Kdo podle vás spáchal vraždy zajatců táborů Starobělsk, Kozelsk a Ostaškov?“ odpověděl: „Zaprvé naprosto nepochybuji o tom, že tito lidé byli zavražděni Sověty. Zadruhé bych chtěl upozornit na to, abychom nezapomínali, že sovětské Rusko je státem nejcentralizovanějším (pokud jde o udílení rozkazů). A proto za jednotlivé vraždy nezodpovídá nějaký sadista z NKVD, ale Berija a Stalin.“
Američané před touto komisí, jíž předsedal Ray Madden, vyslechli řadu významných politiků a zaměstnanců rozvědky, ale rovněž třeba i odborníky, kteří se podíleli na exhumacích v Katyni v roce 1943, kdy tam Němci nalezli tělesné pozůstatky tisíců polských občanů. K těm, kdo před komisí vypovídali, patřili mimo jiné premiér Stanisław Mikołajczyk či někdejší polský velvyslanec v SSSR Tadeusz Romer.
1953
5. března umírá Stalin.
Czapski se nadobro vrátil k malování, v jeho dopise Ludwiku Heringovi čteme: „Od doby, kdy jsem se vrátil do práce, jsem tolik nemaloval. […] Už to zkrátka tak je, že když pracuji, tak celý den nemám prostor pro nic jiného. […] Snad sto let, stále dokola a dokola se rýpu v plátně.“
Když nemaloval, psal „s paletou v ruce“ a zajížděl do Londýna či Bruselu, aby si tam dohodl výstavy. Chystanou výstavu v Londýně se mu však nakonec nepodařilo zorganizovat.
Publikoval mimo jiné článek o výtvarném díle Raoula Dufy, vzpomínku na Remizova, z francouzštiny přeložil text Jeana Colina o výstavě kreseb německých škol 15. a 16. století, jež proběhla v Louvru.
1954
Díky podpoře přátel Józefa Czapského (francouzských diplomatů a šlechticů) a právní pomoci francouzských diplomatů mohlo nakladatelství Instytut Literacki zakoupit dům na hranici městeček Maisons-Laffitte a Mesnil-le-Roi na adrese avenue Poissy číslo 91 (v Mesnil-le-Roi). Dům se stal sídlem polského exilového časopisu Kultura a nakladatelství Instytutu Literackého. Zároveň sloužil k bydlení – nastěhoval se do něj Józef Czapski, jeho sestra Maria, Jerzy a Henryk Giedroycovi a také Zofia a Zygmunt Hertzovi.
Konala se první samostatná Czapského výstava v galerii M. Bénézit v Paříži.
V dopise Ludwiku Heringovi napsal: „Výstava dopadla dobře. Viselo tam dvacet pláten a sedmdesát kreseb. Byla to moje první poválečná výstava. Pařížský tisk referoval, že jsem malířem ‚tragédie naší doby‘, přestože mí ‚slepci‘ a žebráci mohou být z jakékoli doby. V jiném časopise mě spojují se Soutinem a píší, že dovedu sdělovat podstatné věci o těch nejobyčejnějších věcech, jako je ‚prázdná židle‘, ‚prázdné okno‘.“
1955
Výstava v Palais des Beaux-Arts v Bruselu.
Cesta do jižní Ameriky (Brazílie, Uruguay, Argentina, Venezuela). Setkal se tam s polským spisovatelem Witoldem Gombrowiczem a se svým bratrem Stanisławem a jeho rodinou.
Svá díla prezentoval na výstavách v Museu de Arte Moderna de São Paulo a v Riu de Janeiru.
1956
Společná výstava s Jeanem Colinem v Amiens v galerii v rue Duserel.
Výstava v Grabowski Gallery v Londýně.
V Polské lidové republice začal v říjnu liberalizační proces a došlo ke zmírnění komunistického teroru.
1957
Díky takzvanému tání se otevřela možnost uspořádat samostatnou výstavu Józefa Czapského v komunistickém Polsku, a to:
v Národním muzeu v Poznani;
v galerii v Domě Svazu polských výtvarných umělců v Krakově.
Jak napsal Wojciech Duch:
„Jen těžko určíme jediný okamžik, kdy v Polské lidové republice začalo říjnové tání. Období, které mu předcházelo, bylo érou masového teroru, pronásledování, kultu osobnosti, tvrdého potlačování katolické církve a prosazování socialistického realismu v kultuře a umění.“
Období tání bylo dlouhodobým procesem, započatým především Stalinovým úmrtím v roce 1953 a posléze kritikou kultu osobnosti v SSSR. V Polsku však krátce po Stalinově smrti naopak vládní politika přitvrdila. Teprve v roce 1955 se objevují první příznaky uvolnění represivního režimu a liberalizace společenského života. K dalším změnám přispělo úmrtí Bolesława Bieruta a vzájemné rivalizování dvou frakcí v rámci Polské sjednocené dělnické strany. Jedna z nich usilovala o reformy a destalinizaci Polska, aniž by se při tom zříkala marxisticko-leninské doktríny.
Změny urychlila první stávka v Polské lidové republice, tedy takzvaný poznaňský červen 1956. Po něm se k moci dostal Władysław Gomułka, jenž v prvních měsících, označovaných také jako „gomułkovské tání“, významně zliberalizoval stranickou politiku ve vztahu ke společnosti. Ovšem již od roku 1957, kdy Gomułka upevnil svou pozici na vrcholu moci, začíná postupný návrat ke starým pořádkům.“
Czapski se vernisáží svých výstav nezúčastnil. Z politických důvodů do Polska nesměl. Jako voják Andersovy armády, přeživší ze sovětských lágrů a člověk, který z katyňského masakru vinil Stalina a Beriju, neměl po válce do komunistického Polska přístup.
V souvislosti s takzvaným táním sice začal uvažovat o tom, že by se do Polska vypravil, ale jak psal Ludwiku Heringovi: „Nevidím možnost, že bych se vrátil a odhodlal se o tolika věcech mlčet. Přitom jsem do značné míry dostal na výběr: buďto se vrátíš zcela, nebo se nevrátíš vůbec – žádná turistika nepřipadá v úvahu!“ Jerzy Giedroyc nechtěl, aby Czapski coby spolupracovník exilového časopisu Kultura Polsko navštívil. Bál se, že to komunisté zneužijí k propagandistickým účelům. „Turistiku“ mu proto zakázal. Czapski navíc nechtěl ve Francii nechávat svou sestru Marii, a proto se nakonec rozhodl, že nikam nepojede.
1958
6. června proběhla výstava obrazů a kreseb v galerii M. Bénezit v Paříži.
„Moje výstava v Paříži byla, jak se zdá, lepší než ta předchozí.“
V Milly-la-Foret se sešel s Jeanem Cocteauem. Navštívil také Andrého Malrauxe: „Zdálo se mi, že se nesmírně podobá mé kresbě […] utekl od Gallimarda k de Gaullovi.“
1959
Výstava v Grabowski Gallery v Londýně.
1960
Vyšel soubor Czapského esejů o umění pod názvem Oko (Instytut Literacki, Paříž).
Výstava v Grabowski Gallery v Londýně.
1961
Výstavy maleb v galerii M. Bénézit v Paříži
Výstava v Sagittarius Gallery v New Yorku
1962
Výstavy v galerii de Marignan v Paříži
Výstava v Torontu
1964
Výstavy kreseb v galerii Aurelia v Paříži
Výstava v galerii Bénézit v Paříži
Výstava v Grabowski Gallery v Londýně
1965
Setkal se v Paříži s Annou Achmatovovou.
1966
Výstava v galerii Jacquesa Desbrièra v Paříži
Výstava v ženevské galerii M. Motte.
1967
Výstava v galerii Jacquesa Desbrièra v Paříži.
Maloval obraz Madeleine Renaudové v dramatu Marguerite Durasové Des Journées. Styky s touto herečkou pak udržoval dlouhá léta a přátelsky se spolu scházeli v pařížských kavárnách a restauracích. Herečka a její manžel Jean-Louis Barrault následně Czapského zvali na divadelní představení v divadle Odeon, během nichž naskicoval množství kreseb. Na základě nich později vznikaly malby.
1968
V pařížské Kultuře otiskl Czapski ve zvláštním čísle věnovaném událostem v Československu text Wystrzał wśród nocy (Výstřel uprostřed noci; Kultura 1968, 253)
[link: https://static.kulturaparyska.com/attachments/3c/05/d2eddb4e924ef93300f6c23dd259e9cf5ce126e0.pdf#page=18]
Výstava v Grabowski Gallery v Londýně.
1969
Czapski publikoval v pařížské Kultuře esej Šíma i Cremonini (Šíma a Cremonini), v němž popisoval své nadšení z díla zmíněného českého malíře. (Kultura 1969, 1/256-2/25)
1970
Výstavy v Grabowski Gallery v Londýně a v galerii Jacquesa Desbrièra v Paříži. Seznámil se s Murielle Gagnebinovou, kterou jeho tvorba oslovila natolik, že začala psát monografii věnovanou jeho dílu (Czapski La main et l’espace, 1974).
1971
Retrospektivní výstava v ženevské galerii M. Motte.
Obdržel Literární cenu Nadace Godlewských v Curychu.
1972
Retrospektivní výstava v ženevské galerii M. Motte.
1973
Setkal se s malířem Pierrem Lesieurem, a započal tím své dlouhé přátelství s ním a období své fascinace dílem tohoto umělce.
1974
V Lausanne vyšla monografie o malířském díle Józefa Czapského Czapski, la main et l’espace, jejíž autorkou byla Murielle Werner-Gagnebinová. Je to jedna z prvních podobných publikací věnovaných tvorbě tohoto polského umělce. V archivu Józefa Czapského, spravovaném Národním muzeem v Krakově, se dochoval výtisk, do něhož si malíř zapisoval poznámky na základě své pečlivé četby této knihy.
Výstavy v galerii Lambert v Paříži, v Grabowski Gallery v Londýně a v ženevské galerii M. Motte.
V říjnu se v Curychu společně s Jerzym Giedroycem setkali s Alexandrem Solženicynem.
1975
Výstava v Librairie-Galerie Galaxie v Paříži.
V komunistické Polské lidové republice vypracoval Ústřední úřad pro kontrolu tisku, publikací a divadelní a televizní produkce informační směrnici číslo 9, kde byly uvedeny pokyny pro cenzory. Dokument obsahoval také seznam zakázaných autorů. Byli mezi nimi i Józef a Maria Czapští. „Pokud jde o níže uvedené spisovatele, vědce a publicisty, kteří žijí a působí v exilu (ve většině případů jde o spolupracovníky nepřátelsky naladěných nakladatelství a sdělovacích prostředků šířících protipolskou propagandu), je nutno zastávat postoj bezpodmínečného eliminování jejich jmen a zmínek o jejich tvorbě – s výjimkou těch kritických – z tisku, rozhlasu, televizních pořadů a neperiodických publikací, které nemají odbornou povahu (tj. beletrie, publicistika, esejistika).“
1976
Výstavy v galerii Melisa v Lausanne a v galerii Plexus Barbary a Richarda Aeschlimannových v Chexbres.
1977
Výstavy v ženevské galerii Dédale a v pařížské Librairie-Galerie Galaxie.
1978
Výstava v pařížské galerii Briance.
1979
Výstava v salonu galerie Jacques Desbrière. Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1980
Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna v Chexbres.
1981
Zemřela malířova sestra Maria Czapská.
Instytut Literacki vydal Czapskému svazek esejů o umění a literatuře s názvem Tumult i widma (Vřava a přízraky).
Výstava v pařížské galerii Briance.
1982
Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1983
Nákladem krakovského vydavatelství Znak, kde jako vedoucí působil Jacek Woźniakowski, manžel Czapského neteře, vyšla kniha esejů Patrząc (Dívaje se) v edičním zpracování Joanny Pollakówny. Jedná se o texty, které vyšly v exilovém nakladatelství ve Francii pod názvem Oko.
Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1984
Výstava v pařížské galerii Briance.
1985
Jako nejstarší umělec se zúčastnil Pařížského bienále (Biennale de Paris, Grande Halle de La Villette) a vystavil zde deset obrazů v sále vyhrazeném pouze své tvorbě.
Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1986
Výstava ve varšavském Arcidiecézním muzeu.
Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
Režisérka Agnieszka Hollandová natočila o Józefu Czapském film.
1986
Výstava Czapski. Peintures récentes et anciennes (Czapski. Nové a staré malby) vgalerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1987
V sídle nakladatelství Libella v domě číslo 12 v pařížské rue Saint-Louis-en-l`Isle proběhl u příležitosti vydání knih Proust contre la dechéance a Souvenirs de Starobielsk nakladatelstvím Noir sur Blanc autorský večer Józefa Czapského.
1988
Výstava v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1989
Výstava Czapski. Toiles anciennes et nouvelles v galerii Plexus Richarda Aeschlimanna ve švýcarském Chexbres.
1990
V nakladatelství Czytelnik vyšlo první oficiální vydání knihy Na nieludzkiej ziemi (V nelidské zemi) v Polsku.
Dvě výstavy v Musée Jenisch ve švýcarském Vevey (z toho jedna retrospektivní).
V krakovském nakladatelství Znak vyšly Czapského eseje pod názvem Czytając (Čta) v edičním zpracování Jana Zielińského.
1991
Výstava Dziennik Józefa Czapskiego (Deník Józefa Czapského) v Národním muzeu v Poznani.
1992
Výstava Józef Czapski. Malarstwo ze zbiorów szwajcarskich (Józef Czapski. Malby ze švýcarských sbírek) v Národních muzeích v Krakově, Varšavě a Poznani.
Czapski byl jmenován čestným profesorem krakovské akademie výtvarných umění. Do sídla pařížského časopisu kultura mu diplom přivezl její rektor profesor Stanisław Rodziński.
1993
12. ledna Józef Czapski umírá ve svém pokoji v domě číslo 91 v avenue de Poissy v Le Mesnil-le-Roi. Je pohřben na hřbitově v Mesnil-le-Roi.
U příležitosti stého výročí narození Józefa Czapskiego vyhlásilo UNESCO rok 1996 Rokem Józefa Czapského.
V lednu roku 1996 uspořádalo krakovské Národní muzeum v prostorách pražské Novoměstské radnice výstavu s názvem Józef Czapski – malířské a literární dílo. V rámci ní bylo prezentováno šedesát olejomaleb zapůjčených ze švýcarských sbírek a početný soubor Czapského knih a publikací jemu věnovaných.
Texty Elżbieta Skoczek